Lucy Rokogu [HOKAGE]

Goto down

Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Lucy Rokogu za Sat Dec 06, 2014 2:12 pm


„I člověk, který vypadá jak démon může mít srdce ze zlata. Nedejte na vzhled, nechce se vést skutky a poznejte toho druhého. Jinak se jednoho dne může stát, že potkáte anděla, který Vás zničí.“






¤Pohlaví: Žena
¤Věk: 29 let
¤Narození: 28.3

¤Hodnost: Hokage
¤Klan: Rokogu
¤KG: Ragykyou

¤Podstata: Katon, Futon







¤Charakter¤
Nerada o sobě mluvím, protože větší část mého chování neodpovídá tolik mým vrstevníkům z klanu. Ale je to jen z důvodu, že se snažím. Nejspíš bych vám měla říct, jaká jsem doopravdy. Má skutečná povaha je především o nesnášenlivostí lidí. Nemám ráda, když jsem až moc ve společností druhých. Občas se snažím najít někoho, koho bych nenáviděla a z toho důvodu se pokusila o rušení pečetě, která je na mě přidělána. Miluji svou vrozenou schopnost, ale zároveň jí i zhlouby svého srdce nenávidím. Každý člen z mého klanu, včetně mě má jeden velmi závažný problém. Nedokážeme milovat sami sebe, tudíž nejsme schopni milovat ani ostatní lidi okolo. Avšak já se liším. Můj otec byl pravým opakem našeho klanu. Byl moudrý, plný lásky a soucitu, který nikdo neměl. Bylo to z toho důvodu, že on byl hrdý na to, kým je. Miloval být démonem a démon miloval být jeho hostitelem. Dokázal příjmout to, co je a naučil se to milovat. Ale milovat něco, za co vás všichni nesnáší, bojí se vás a vyhýbají se vám je opravdu těžké. I přes to, že v sobě nosíme tak velkou nenávist vůči lidem, jsme naopak mnohem víc citlivější na lásku. Nemilujeme ve svém životě moc lidí, vlastně skoro žádné, ale když už někoho milujem, je to skutečné a pravé. Naše láska je nenahraditelná a když je zničená, změní se v nenávist, zkázu pro několik lidí. V tomto jsme si velmi podobní s klanem Uchihů, kteří jsou našimi spojenci. Já se za svůj život naučila být tvrdohlavá, nekompromisní a svérázná. Je to jedna z mých předních vlastností. A jak se chovám ve skutečnosti? Snažím se být jako můj otec. Snažím se příjmout sama sebe a při tom pomáhat Jinchuurikim udělat to samé. Protože když příjmou to co jsou a to co je Bijuu v nich, jsem si jistá, že dokážou dosáhnout klidu. Jako Hokage jsem docela oblíbená už jen z toho důvodu, že své pravé schování před všemi skrývám. To, co vidíte v kanceláři, na ulici a při rozhovoru semnou je pouhá skořápka, kterou jsem si vytvořila. Je to přetvářka, která vám má být dojmem toho, že se nemusíte bát, že jsem stejná jako ostatní shinobi ve vesnici a moudrá jako můj otec.


¤Vzhled¤
Dobře, tak ať je to zamnou. První věcí, kterou si na mě nejspíš všimnete jsou rudé dlouhé vlasy. Klan Rokogu byl znám spíše černými, nebo žlutými vlasy, ale moje matka byla z klanu Uzumaki a proto jsem to zdědila po ní. Má kůže je v zimě bílá jak stěna, v létě se trošku opálím, ale pořád to není nic moc extra. Hold nemám dobrý pigment. Má víčka jsou červené, částmi černé. Je to gen, který jsem zase převzala po svém otci. Měřím 177 centimetrů a má váha se pohybuje kolem 60kg a 66kg. Můj styl oblékání je jak kdy. Někdy se obleču do šatů, jindy zase do specifického oblečení konožských shinobi, ale nejradši chodím v černých barvách. Černá je pro mě nejideálnější, pohodlná, cítím se v ní svá. Když už jsem vážně v úzkých a můj šatník je poloprázdný, vezmu si na sebe mikinu, nějaké shortky a jdu. Po doma chodím zásadně v pánském tričku, občas v teplákách, nebo spodním prádle. No co, nikdo nemá odvahu na to, mi čumět do domu, protože ví, jak by skončil. Jinak..mé oči jsou bílé, doslova. Je to jedna ze zvláštností, které bohužel mám. Jakmile jsem v Ragykyou, mé oči naberou rudé barvy a panenky se mi prodlouží do démoního tvaru. Mé nehty se zvětší, vylezou mi tesáky a vlasy mi ještě víc zhoustnou. Ale v normální formě na mě není nejspíš nic moc zajímavého.







Můj příběh není až tak moc zajímavý, spíš převážně smutný, jak by řekla dnes má matka Mito Uzumaki. Narodila jsem se 28.března. Byla jsem dcerou muže se jménem Ray Rokogu a ženou Mito Uzumaki. Jsem nejstarším potomkem muže, který se stal v našem světě jedním z nejsilnějších shinobi a stal se také zakladatelem Konohagakure no Sato, avšak ne jeho vůdcem. Už od mého narození bylo jasné, že jednou v sobě probudím Kekkei Genkai. A proč se tak stalo? Narodila jsem se už s pečetí, která byla znakem mého daru Ragykyou. musíte si říkat, že jako malé dítě jsem musela mít krutý život bez lásky ale není tomu tak. Náš klan byl sice proslulí svou nesnášenlivostí, nekompromisností a silnou nenávistí vůči lidem. Můj otec byl jiný. Dokázal sám sebe milovat díky mé matce, která mu ukázala jak na to. Otec mě možná miloval víc než má matka už jen z toho důvodu, že jeho láska byla silnější než normálního člověka. Klan Rokogu byl opravdu v těchto věcech řekněme majestátní. To co si zamiloval, bylo pouze jeho a kdyby tomu někdo ublížil, buďte si jistí, že nepřežije. Můj táta mě v životě naučil spoustu věcí, jako třeba ty, lidé, kteří na mě koukají jak na zrůdu mám ignorovat. Mám chodit s úsměvem na tváři a tímto úsměvem ostatní lidi okolo štvát. Je to nejspíš mnohem lehčí než někde sedět v rohu a plakat. Nikdy jsem neměla žádné kamarády, až na klanové vrstevníky. Nikdo se s námi nebavil, dokonce i samotní shinobi se nás báli. Jako malinká jsem nežila ve vesnici. Můj otec jí začal budovat až když jsem se narodila, aby mohl chránit to, co je mu drahé. Mezi tím jsme žili v údolí kousek od místa, kde se začala budovat Konoha. Nebylo to tam špatné, měla jsem to tam ráda. Byla tam volnost. Cítili jste se svobodní a bez povinností. Byl to úžasný pocit a do teď na něj moc ráda vzpomínám. Vždy jsem si hrála se svým jediným plyšákem u řeky a snažila se najít v odraze vody, kdo vlastně jsem. Když je totiž člen klanu Rokogu ještě dítě, má pocit, že nikam nepatří, občas ani neví, kdo sám je. Jestli je to co vidí, nebo ne. Tento pocit má každý mladý člen a ve většině případů je i zlomový. Někdo spáchá sebevraždu, někdo má rodiče, kteří mu pomáhají. Já byla ten druhý případ. Máma ke mě byla vždy upřímná a proto jsem se o svém Kekkei Genkai dozvěděla v poměrně brzkém věku. Bylo mi takových 5 let, co jsem se dozvěděla pravdu o tom, proč se mě každý tak moc bojí. Nepřijala jsem tuto informaci ani dobře, ani špatně. Přemýšlela jsem nad tím a nechala času a osudu, aby nakonec rozhodl, kdo zkutečně jsem.
S přibývajícím věkem se zdálo, že to jde líp a líp. Byla jsem povětšinu času s otcem, který mě učil historii našeho klanu. Učil mě o tom, co je to chakra, vyprávěl mi legendy o ženě, která pozřela jablko a stala se pro nás bohyní a matkou. Řekl mi taky, že strom, který produkoval chakru se rozletěl po světě a stvořil 9 démonů, kteří měli podobu nějakého zvířete...ale ve zkutečnosti jich bylo 10...náš klan. Můj dědeček byl prvním z klanu Rokogu, který v sobě probudil Ragykyou a zjistil jak moc síly vlastně má. Zešílel a po té, co stvořil další generaci umřel. Já osobně pocházím z Vedlejší větve, i přes to že jsem dcerou Vůdce klanu z Hlavní větve. Je to z toho důvodu, že nejsem čistý Rokogu. Tyto geny na mě přešli pouze z otce, tudíž má podoba v budoucnu nikdy nebude úplná. Jako menší, když jsem byla s tátem den co den jsem si říkala, jak je možné, že se dokáže tak často usmívat, milovat a ignorovat ostatní lidi, kteří ho nesnášeli. Jak jim ten úsměv vůbec mohl darovat...nikdy jsem to nechápala. Bylo mi to vždy zvláštní a proto jsem každou noc vylízala z postele a sledovala, kam chodí. Každou noc se někam vytratil a já nikdy netušila kam. Byla jsem zvědavá a proto jsem ho jednou následovala. Prošla jsem hustým temným lesem a před sebou slyšela řev a lámání stromů. Bála jsem se, že na tátu někdo zautočil a proto jsem se rozběhla vpřed za křikem, ze kterého se stal řev. Zastavila jsem se a spatřila to. Nepoznala jsem ho, vůbec. Můj otec nabral podoby...ani nevím co to bylo za savce. Nějaká smíšenina lišky, vlka a lva. Bylo to strašidelné a ještě horší byli jeho oči. Dřív než jsem stačila jakkoliv reagovat, tak jsem ucítila máminy ruce, které mi objaly pas a odskočila semnou na korunu stromu. "Bože můj, co tě to napadlo!" Nikdy na mě nekřičela a proto jsem byla docela mimo, když jsem jí viděla na očích, že je nesmírně naštvaná a možná i vyděšená. "Ty a táta se často hádáte a zajímalo mě kvůli čemu a proč táta chodí každou noc ven...To je celé."
Pohlédla jsem jí do očí a postupně seskákala dolů. To jak jsem jí o řekla jí nejspíš muselo vyděsit, protože můj pohled zůstal kamenný. Každý normální člověk by čekal překvapený, vystrašený nebo aspoň nějaký pohled. Ale já se tvářila nijak. Avšak uvnitř mě se to všechno vařilo. Všechen pláč, vztek a strach. Nikdy jsem totiž neviděla svého otce, kterého jsem brala za dokonalého v této podobě. Ale milovala jsem ho a to znamenalo, že nikdy nepřestanu. Pár dní na to jsme nikdo v rodině neprohodili ani slovo. Úmyslně jsem se oboum dvoum nějaký ten čas vyhýbala a to byla chyba. Protože i "nějaký ten čas" je dost na to, abych se změnila. Jako dítě na mě měli ostatní hodně velký vliv a já ze sebou nechala jistým způsobem manipulovat. Přidala jsem se do party, která nebyla až tak nejhodnější. Všichni byli o takový dva roky starší než já a využívali mou nevědomost následků při různých věcech. Proto když jsem jednou neoposlechla to, oč si mi řekli, svázali mě ke stromu a začali mě šikanovat. Samozřejmě že to byli nějaký děcka z okolí našeho tábořiště a nejspíš si mysleli, že jsem jedna z těch, co neoplývá darem, ale to se hodně spletli. Celou dobu, co do mě bušily jsem si v hlavě opakovala slova. Hlavně v klidu...v klidu, klid. Tato slovo mi v hlavě jela stále dokolečka a nejspíš nebyla ani platná. Čím víc mě bouchli, tím víc mě to naštvalo. tím víc se mi zamlžilo před očima a tím víc jsem se ztrácela v sama sobě. Vůbec netuším, co se stalo, když má mysl vypadla úplně. Ale po nějaké době jsem zase dokázala vnímat a vidět. A když jsem uviděla krev na svých rukách, spálené oblečení a několik těl dětí skoro v mém věku okolo sebe, zpanikařila jsem. A co bylo ještě horší? Opět s tím kamenným pohledem. Křičela jsem uvnitř sebe, skrývajíc své pravé pocity a to byla ta největší chyba, kterou jsem se mohla dopustit. Jestli se to dozvěděli rodiče? Samozřejmě, že dozvěděli. A mrzelo je, že se to muselo stát tímto způsobem. Klan Rokogu potřebuje lásku a když jí nemá, je dost možné, že zešílí, doslova. Bylo mi 7 let, co jsem poprvé zabila, co jsme poprvé probudila své Kekkei Genkai a neměla nad sebou kontrolu...
V den mých 9 narozenin byla Konohagakure no Sato konečně hotová. Otec se však vzdal postu Hokageho a proto vesnice ze začátku neměla žádného vůdce a tento začátek se mohl zdát být v pořádku. Otec mi po té, co už jsme všichni žili ve vesnici vyprávěl o tom, jak jednou bude potřeba, abych převzala zodpovědnost vesnice do svých rukou. Jak jednou budu chránit ty lidi, kteří mě nesnáší a nejraději by mě zabili. Opravdu to bylo skvělé poslouchat, až se mi ty lidi znechutili ještě víc. Tak, co by jste čekali v pubertě...Zajímala jsem se zvětší části jen o kluky a o svůj vzhled než o to, že jednou někomu budu říkat, co má a nemá dělat a budu mít spoustu povinností. Mezi tím co jsem si užívala svůj život rebela v pubertě, se v klanu stalo spoustu věcí, o kterých jsem se dozvěděli až v pozdějším věku. V období, kdy jsme si užívala svou volnost a to, že mě každý nemá rád se můj otec změnil a jediná, kdo si toho nevšimla jsem byla já. Možná že to bylo i tím, že jsem s ním netrávila tolik času jako kdysi. Můj otec si všiml změn chování svých vrstevníků z Hlavní větve a všiml si  toho i na sebe. Poslední dobou se nedokázal vůbec ovládat. Ztrácel nad sebou kontrolu. Dokonce s námi po čase nemohl ani bydlet, protože proměny se děli kdykoliv pomyslel i na tu nejmenší škaredou věc. A to si vemte, že byl opravdu moudrý a vyrovnaný sám se sebou. Miloval to kým je, než ho to začalo zcela zžírat. Netušila jsem, co se to tu děje. Proč s námi otec nebydlí, proč moje máma každý večer plakala...proč jsem tím, kým jsem. Na tyto otázky mi ve 12-ti letech odpověděno nebylo a já se to rozhodla příjmout. Byla jsem opravdu sobecká a nezajímala jsem se o city druhých. Zajímala jsem se pouze sama o sebe a měla za to, že to bude nejideálnějším způsobem žití. Ale mýlila jsem se. Každou noc jsem měla deprese, zlé sny o tom, co jsem provedla v 7 letech těch klukům, že jsem zabila nevědomky...Vyčítavé myšlenky jsem měla pokaždé, co jsem zalehla do své postele. Vše se mi začalo hroutit. Na nějakou dobu jsem zcela ztratila sama sebe, ztratila jsem otce a moje matka ke mě vůbec nebyla upřímná, tajila mi spousty věcí. Mezi tím, co jsem kdysi přemýšlela nad životem se otec vplížil do domu. Měl na sobě čelenku naší vesnice, katanu a kimono. Nikdy nechodil v kimonu a když jsem skrze dveře koukala co se děje, nemohla jsem uvěřit svým očím. Jen jsem...poslouchala. "Mito. Je mi to...tak moc líto..." řekl otec, kterému začaly stékat slzy z očí. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla plakat. Co jsem ho viděla smutného, co jsem ho viděla tak moc vyřízeného a slabého. Moje matka přiložila svou dlaň na jeho tvář a políbila ho se slzami v očích. "Chápu to...miluji tě." konečky jejích prstů zazářily modrou barvou. Stejně tak i otcovy konečky prstů. Můj otec si vyhrnul triko, odkryl si pečeť která byla dokonce už i vystouplá, jako kdyby za chvilku měla prasknout. Jakmile si své prsty přiložil na břicho, začal se proměňovat v ve stvůru několikati rozměrů, které jsem nikdy neviděla...Bylo to strašidelné, zlé...poprvé mi ukáply slzy z očí a ještě víc v moment, kdy má matka pohlédla do jeho očích a své prsty mu zaryla do těla a potichu vyslovila pečetící techniku. Otec nabral znovu podobu člověka, ale oči neotevřel. Jeho čelo narazilo do máminýho ramena a upadlo na zem. Má matka stála ve stejné pozici, jako před tím a pohlédla na svou ruku. V ten moment do našeho domu vtrhl jeden starší člen z Vedlejší větve. "M-mito-samaaa! Stala se strašná věc! Všichni členové Hlavní větve jsou..." shinobi z Vedlejší větve pohlédl na tělo svého vůdce "...mrtví." Dodal se zaseknutým pohledem na tělo mého otce. V moment kdy na něj tak koukal, se také skácel k zemi, stejně jako já. Cítila jsem pálení na svém břiše, které se rozprostíralo po celé velikosti mé původní pečetě, kterou mám už od narození. Toto se stalo v ten moment všem členům Vedlejší větve. Byla to pečeť mého otce, kterou mu vylepšila moje máma, která ho vše naučila. Pečeť která nám v ten večer byla udělena měla zabránit plné ztrátě kontroly nad svou myslí a tělem. Můj otec nejspíš věděl, že kdyby nezavraždil všechny členy Hlavní větve a poté i sebe, zabili by Oni bezmyšlenkovitě každého ve vesnici a možná i spoustu lidí ve světě. Kvůli tomuto statečnému činu mého otce jsme byli v bezpečí. Tedy...takto se to alespoň zdálo být. Má matka od té doby už nebyla taková, jako kdysi. Uzavírala se stejně jako já do sebe. Viděla jsem na jejich očích, že v sobě vidí...stvůru. Smrt otce nevzal nikdo z klanu dobře. Nikdo se už ani neusmál. Všichni v sobě probudili pouze vztek, který jim však nebyl na takovém stupni dovolen využít. Protože...když člen klanu Rokogu ztratí někoho, koho miloval, je možné dosáhnout plné podoby, ale kdyby se to stalo, tak umře. Hlavní větev vždy přežila, ale Vedlejší by to nezvládla...proto ta pečeť po té, co umřel otec. Dlouhou dobu jsem v sobě pociťovala samotu. Dlouhou dobu jsem nevěděla, co mám dělat, co bych měla dělat...jestli bych měla plakat, nebo být stále uschována pod skořápkou? Moje matka mi v tom udělala jasno, když jeden den vešla do mého pokoje, vzala mě do své náruče a řekla mi vše, co se stalo. Řekla mi o tom, že otec v poslední době zabíjel více a více lidí. Že se v noci probouzela vedle monstra, které se jí snažilo zabít. Že už se neovládal a nebyl to on a sám to pociťoval. V ten moment jsem ze sebe vydala vše, co se za těch 12 let ve mě nakupilo. Křičela jsem, plakala a pořád dokolečka několik hodin v kuse. Bylo to šílené. Jediné moje štěstí bylo, že má matka dokázala využít pečetící techniku, kterou když mě držela, tak absolutně zabránila možnosti proměny. Cítila jsem se v jejím náručí vždy jako normální člověk a bylo to opravdu skvělé. Od tohoto dne jsem se totiž změnila. Má puberta odešla o dost dřív, než u ostatních dětí a já se rozhodla dokončit to, co otec nedokázal. Rozhodla jsem se, že vyzkouším milovat sama sebe...ale kdo ví, kdy se mě to povede. Jestli se mi to tedy vůbec někdy povede...Moje matka mě učila své pečetící techniky, které byli vhodné na to, je umět, kdyby se něco stalo. Byli to techniky na potlačení chakry, které využívala vůči našemu klanu nejspíš nejčastěji. Avšak pečetě byli jedna věc. Učila jsem se se členy Vedlejší větve sebekontrole, využití technik v modu a naučila se náš primární element Katon. Náš klan byl Katonem také velmi známí, protože každý člen využíval pouze Katon a z menší části ostatní elementy. Rozhodla jsem se změnit a změnit všechny v našem klanu. Nesnesla jsem to, aby všichni v sobě drželi pouze vztek a nenávist. Chtěla jsem ,aby všichni byli jako můj otec. Stateční, moudří a schopni příjmout to, kým jsou a i v těch nejtěžších chvílí rozhodovat srdcem. V mém věku od 12-16 let jsem neznala nic jiného, než tréning, tréning a tréning. Byla jsme vycvičena ve všech směrech. Jak taijutsu, tak v ninjutsu, tak v trpělivosti a sebekontrole a genjutsu...Ale abych vám nelhala, tak genjutsu bylo vždy takovou mou slabší stránkou. Ale dostat se mi do hlavy v moment kdy jsem v Ragykyou bych vám vážně neradila, mohli by jste totiž zešílet a to myslím doslovně. Dostat mě do genjutsu je nejspíš ta největší blbost, kterou někdo může udělat. Ale abych vám řekla to nejpodstatnější...V 17-ti letech jsem někoho poznala...

Přesně tak...16-tá léta mého života byli absolutním zlomem v mém životě. A proč, ptáte se? Jednoduše řečeno...poznala jsem jednoho muže. Byl o dva roky starší než já a byl zcela novým v Konohagakure no Sato. A jestli si myslíte, že to byla láska na první pohled, tak se úplně mýlíte. V den jednoho z tréningů mé matky a členů klanu na cvičišti se k nám zhoupl z větve stromu jeden extrémně přidrzlí grázl. "Sayo. Kdo tomu tady šéfuje?" Řekl a podíval se mi do očí, jako kdyby čekal a doufal v to, že mu odpovím. No dobře, dobře. možná že i já jsem neměla zrovna nejlepší chování ze všech, ale nesnesla jsem to, když mě někdo rušil při tréningu. Jeho pozornost si tentokrát přebrala má matka a vysvětlila mu situaci u nás ve vesnici. Tomu klukovy to očividně přišlo zvláštní, když měl takový nevěřící pohled. Ale co už, byl mi v tu chvíli uplně ukradenej. Ještě nějakou dobu si tam povídal s mou matkou, která pak přišla zamnou. "Kdo to byl?" Zeptala jsem se jen tak letmo, ne že by mě to nějak extra zajímalo. "Shinobi...A...jmenuje se, no, Ray." Pohlédla jsem na svou matku a zcela zanechala tréningu. Věděla jsem, že zmiňovat před ní otce nebo už jen jeho jméno bylo TABU. Už jen z tohoto důvodu jsem toho kluka neměla ještě radši a doufala jsem, že už ho nikdy neuvidím. Ale já když doufám, vždy to nemá cenu, protože jsem ho za ten den ve vesnici spatřila ještě tak 10x. Říkala jsem si, jestlito třeba nedělá schválně a nepronásleduje mě, ale tato odpověď mi nebyla dána. Když už jsem toho měla plné zuby, zmizela jsem z vesnice a usídlila se na koruně stromu nedaleko ní. A samozřejmě, že mě nikdo nemusel ani odpovídat a bylo mi jasné, že mě sledoval. Protože kdyby ne, neobjevil by se hned na stromě vedle toho mého. "Jak je možné, že tak známá a krásná vesnice nemá vůdce?" Usmál se na mě do široka a v jeho očích nebyla vidět ani kapka strachu. Pousmála jsem se taky, protože mi bylo jasné, že takto se chová člověk, co nezná můj klan. "Vůdce umřel a není zatím nikdo, kdo by měl tu čest zastoupit ho. Protože je nenahraditelný." Odpověděla jsem mu s kamennou tváří, kterou jsem uměla opravdu moc dobře. Ze začátku mi na to nic neodpovídal, ale pak jsem ucítila jen to, jak zmizel ze stromu. Stoupla jsem si z dřepu a rozhlédla se okolo, ale nikde jsem ho neviděla. Jak dokáže být tak rychlý? V moment pochodu mých myšlenek jsem ucítila ruce kolem pasu a rychlý pád dolů, při kterém jsem začala pištět. V moment dopadu, kdy jsem byla v jeho náručí, se mi ruka sama od sebe pohla vlepila mu strašně velkou facku. "Blbečku!" Okřikla jsme ho a vymanila se z jeho rukou. Očividně vůbec nečekal tuto reakci a já se absolutně vytočená otočila k němu zády a odcházela zpět do vesnice. Ale nebylo to tak růžové, jak jsem si myslela. Přede mnou se totiž objevila žena vyšší postavy než jsem já a strhla mě jednou ranou na zem. Toto jsem zase nečekala já, ale neměla to dělat. Samozřejmě Ray, jako správný gentleman a muž, který se chtěl předvést se mě snažil chránit a dostával na prdel zase on. Pomalu jsem se začala zvedat a snažila se zachovat klid, protože aspoň on by nemusel zkutečně vědět, kým jsem. I přes to, že jsem ho v ten moment nesnášela a lezl mi na nervy, jsem nechtěla vědět, aby si mě přestal všímat, ale když jsem viděla, jak moc ho mlátí, nedokázala jsem si pomoc. Mé oči se zbarvily do ruda, vlasy nabraly objem, mé nehty se prodloužily a na tváři se mi objevily tři jízvy v podobě liščích vousků. První reakce Raye byla v podobě, že se bál, že ve mě sídlí Kyuubi. Další reakce jsem už nezaregistrovala, protože s tou ženou jsem sehnala opravdu dlouhý boj, při kterém jsem nedělala nic jiného, než se snažila udržet kontrolu nad svým tělem a myslí. Každopádně jsem moc dobře věděla co dělám a to ve mě vzbudilo nějaký klid. každou ránu kterou jsem dostala jsem se snažila nevnímat. Boj nebyl moc dlouhý, protože žena na konec utekla kdo ví kam, už jsem jí nikdy neviděla. A když jsem dopadla před Raye a znovu nabírala svou lidštější podobu, viděla jsem jeho oči. Byli stejné jako oči ostatních lidí ve vesnici. Proto jsem se otočila zády a pomalu začala odcházet, ale on mě chytl za ruku. "Počkej...děkuji ti za záchranu života při zkoušce zachránit ten tvůj." Bylo to poprvé v životě, co mi někdo poděkoval. A byla to ta chvíle, kdy jsem cítila, že k tomu blbečkovi, co mě tak lezl na nervy něco cítím.
Postupem času jsme se bavili čím dál tím víc...a bavili jsme se dokonce i prakticky. Já se do Raye zamilovala a on očividně do mě taky. Ukázal mi, že můžu být i někým jiným. Ukázal mi, že je možné milovat někoho, jako jsem já a postupem času jsem to začínala také zjišťovat. Byl to moment, kdy jsem si uvědomila kým jsem. A pomalu, když jsem začínala mít nad svou schopností kontrolu jsem jí začala milovat taktéž. A zjistila jsem, že jakmile začnete doopravdy věřit v sebe a začnete se alespoň trošku uznávat a věřit si, přejde to i na ostatní lidi okolo vás. Čím starší jsem byla, čím víc dobrých skutků pro vesnici jsem udělala, tím víc mě obyvatelé a shinobi začali uznávat tak moc, že jsem se stala v 17-ti Hokage.
Aby toho nebylo málo...nebyla jsem v tu chvíli jen Hokage. Jednou jsme si nedali pozor a hned se to zvrtlo do takovéto situace, kdy jsem otěhotněla. Nemohla jsem ani uvěřit tomu, že něco takové je v klanu Rokogu možné, protože vždy klan převládal muži, než ženami. Abych pravdu řekla, byla jsem šťastná za to, že se stanu mámou. Dokonce i moje matka byla ráda za to, že bude babičkou, což jsem se dost divila. Ray byl z toho očividně dlouhou dobu mimo, když jsem mu tuto informaci zdělila. Jediné, čeho jsem se obávala byl porod. Ne proto, že by to nejspíš bolelo,ale pro to, že bylo dost možné, že ztratím nad sebou kontrolu a k tomu nesmělo v žádném případě dojít. Samozřejmě že Rey už dlouhou dobu znal můj klan a mé schopnosti a proto ho to nijak nepřekvapilo, když na mě viděl strach, ale pokaždé, když mě objal jsem se cítila nejsilnější na světě, proto mé obavy začali postupem času mizet a místo nic nastali mnohem hezčí myšlenky. "Holčička nebo chlapeček, hm?" Pohlédla jsem na něj mezi kuchyní a obývákem. Ray si oddělal od svého zorného pole noviny a s narůžovelými líčky na mě pohlédl. "Pokud bude kluk, bude to mít semnou docela těžký, heheh...A pokud to bude holčička, jsem si jistý, že ta to bude mít ještě těžší." Jeho odpovědi mě čím dál tím víc překvapovali a já se nemohla ubránit smíchu. Toto období bylo nejspíš nejkrásnější, jaké jsem mohla v životě mít. Milovala jsem muže, se kterým jsem žila. Starala se o nás dva pořád moje milující a matka a uvnitř mě byla další osoba, kterou jsem zatím ani neviděla, ani neslyšela a cítila jsem, že ho miluji.

Po devíti měsících mého těhotenství, kdy jsme s Rayem nemohli uvěřit tomu, že se z nás skutečně stanou rodiče přišla chvíle, na kterou všichni čekali. Můj porod ale nebyl tak moc normální jako u ostatních žen ve vesnici. Moje matka nachystala sál, který hlídali jednotky ANBU a já ležela na pečeti, která měla zabránit tomu, abych se během porodu změnila do Ragykyou. Kdyby se tak totiž stalo, rána, kterou budu mít při porodu by se v Ragykyou stahovala a Denno by mohl umřít. Ano, už jsme měli i jméno. "Lucy-chan. Hlavně dýchej a lež klidně. Slibuji ti, že se postarám o to, aby se sem nikdo nedostal." Ray mě s těmito slovy políbil na čelo, chytl mě za ruku a po celou dobu stál při mě. Moje matka jakožto mistryně v pečetících technikách mě držela na uzdě, ale bylo vidět, že se u toho dost potí. Tento porod byl plný křiku, pláče a potu. Trval déle, než jsme si všichni mysleli a když to vypadalo, že nějaké velké komplikace nenastanou, tak nastali a větší, než jsme očekával. Uprostřed vesnice se objevil Kyuubi, který začal demolovat vše, co mu padlo pod tlapu. Celá země se zatřásla a já věděla a cítila jeho přítomnost. "Rayi-kun!" Pohlédla jsem mu do očí s křikem. Cítila jsem, jak se mi svaly v břiše úplně drtí, stejně jako já drtila jeho ruku. "Prosím postarej se o to." On, uplně celý vyřízený z této situace jen kývl, vzal si své zbraně a odešel ven se postarat o problém. Věřila jsem mu, že to zvládne, nebo jsem v to alespoň doufala. Tento porod byl šílený, několikati hodinový a já už si myslela, že to nezvládnu. Moje máme byla nejspíš stejně vyčerpaná jako já, protože udržet takovou hromadu chakry na jednom místě po několik hodin musí být taky extrém. Když jsem poprvé spatřila Denna, z očí mi začaly stékat slzy. Byl z větší části podobný otci než mě, ale byla jsem za to ráda. Vzala jsem ho do náručí a přitiskla k sobě. ANBU který tam semnou byl mě přemístil do postele, kde jsem si lehla spolu s malým a čekala na to, až ustane ten kravál venku. Zdálo se mi, že tam bojují nějak dlouho a už jsem se tam chtěla jít podívat, ale abych tu nechala svého maličkého osamotě bych nikdy nepřipustila. Navíc má energie byla pod bodem mrazu. Nedokázala jsem usnout, v rukou jsem svírala pouze své dítě a takovýto strach, jaká jsem měla v ten den jsem měla naposledy při smrti svého otce. Rayi... Pomyslela jsem na jeho jméno. Kdyby to šlo vše hladce, už by tu dávno byl.
Po nějaké té době otřesy přestaly a já slyšela křik shinobi, který se z venku nesl. "Kso!" Zatla jsem zuby. Určitě totiž došlo ke spoustě ztrátám. Slyšela jsem korky, které se nesly za mámi zády a s úsměvem jsem se obrátila na bok, abych se ujistila, jestli to je Ray. Když jsem však viděla mého mistra z klanu, který měl na rukou krev a klekl si přede mě se slovy, že Ray umřel a nasadil život pro ochranu vesnice, můj úsměv ihned opadl. Má matka viděla ten kamenný výraz v mém obličeji. Viděla to, co se ve mě v ten moment začalo dít a dala velkou energii do toho, aby mě dokázala vzít do náručí ona a dát na mě novou pečeť, která měla potlačovat mou chakru tak, abych se mohla ovládat. Však křik který jsem vydávala Denna uplně vyděsil, takže začal plakat také. Odmítala jsem veškerý kontakt se všemi a dalo by se říci, že jsem se upla na toho Denna. Se vším. Když mi Ray umřel, cítila jsem v sobě velkou díru a nedokázala být taková jako kdysi. Na povrch jsem byla ta šťastná žena, která všechny obdarovává úsměvem. Ale uvnitř mě byla jedna velká černá díra prázdnoty a jediným světlem v ní byl Denno. Opět jsem se uzavřela do sebe a odmítala do svého života přitlačit někoho dalšího, do koho bych se mohla zamilovat a poté ztratit. Protože jak už nejspíš určitě víte...láska klanu Rokogu je mnohem silnější, než jakákoliv jiná a její ztráta bolí o to víc.
Po několikati letech od této události jsem pomalu přestala vnímat realitu a jen sledovala, jak můj maličký roste a stává se z něj muž. Byla jsem pyšná na to, že je synem tak statečného muže, jako byl jeho otec. Avšak...Denno byl i můj syn ap roto mi bylo jasné, že zdědil Kekkei Genkai, když jsem viděla jeho znak na těle. Má matka na něj přidělala v 10-ti letech pečeť, pod kterou měl být v kontrole a měl by svou schopnost lépe ovládat. Avšak...I přes to, že jsem kdysi byla stejná jako Bijuu. Nikdy neodpustím Kyuubimu, že mi zabil muže, kterého jsem milovala tak moc pevně, jako nikoho jiného. Vždy jsem přistupovala k Bijuu jako ke svým vrstevníkům, ale po tomto skutku jsem je začala nenávidět, ale jako vždy...s kamenným pohledem!



¤Body¤
Ninjutsu - 5
Taijutsu - 5,5
Genjutsu -3,5
Inteligence - 4
Rychlost - 5
Síla - 4
Chakra - 5,5
Ruční pečetě - 3,5

Celkem=36

¤Techniky¤
--->Sepíšu do sekce TECHNIK<---



Naposledy upravil Lucy Rokogu dne Mon Dec 08, 2014 8:05 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Lucy Rokogu
Hokage*HA
Hokage*HA

Poèet pøíspìvkù : 85
Reputation : 2
Join date : 29. 11. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Denno za Sat Dec 06, 2014 9:22 pm

Technická: Já se jmenuji Deno Smile

_________________
Oblíbené hlášky:

°Až tak jo?

°Já jsem ten co číhá pod tvou postelí...
avatar
Denno

Poèet pøíspìvkù : 10
Reputation : 0
Join date : 05. 12. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Lucy Rokogu za Sat Dec 06, 2014 11:31 pm

S dvěma N to zní líp synáčku xP :DDD

_________________
Techniky, Body, Vybavení:

Techniky
Ragykyou: Elementary~S+
Ragykyou: Full demons~S+
Ragykyou: Swift~S
Chakra Fuuin~S
Chakra Regeneration~S
Jutsu Shou~A
Futon: Kaze no Yiaba~A
Futon: Sekai Chibari Ragykyou~B
Kage Bunshin no Jutsu~B
Katon: Karyuu-Endan~B
Katon: Haisekishou~B
Katon: Housenka no Jutsu~C
Fuuton: Shinkyuu Gyaku~C
Kuchiyose no Jutsu~C
Shunshin no Jutsu~D
KAI~D

Body
Ninjutsu - 5
Taijutsu - 5,5
Genjutsu -3,5
Inteligence - 4
Rychlost - 5
Síla - 4
Chakra - 5,5
Ruční pečetě - 3,5

Vybavení
ZVN, katana, ocelový drátek, výbušné lístky, omračující kuličky, plynové kuličky, svitky.

Theme song:

NORMAL

FAMILY

FIGHT


avatar
Lucy Rokogu
Hokage*HA
Hokage*HA

Poèet pøíspìvkù : 85
Reputation : 2
Join date : 29. 11. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Denno za Sat Dec 06, 2014 11:44 pm

No tak jo mami...

_________________
Oblíbené hlášky:

°Až tak jo?

°Já jsem ten co číhá pod tvou postelí...
avatar
Denno

Poèet pøíspìvkù : 10
Reputation : 0
Join date : 05. 12. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Yoru za Sun Dec 07, 2014 12:11 pm

Krásny životopis,POVOLENÉ ^^
avatar
Yoru
Nukenin*A
Nukenin*A

Poèet pøíspìvkù : 46
Reputation : 0
Join date : 29. 11. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Lucy Rokogu [HOKAGE]

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru